Thursday Feb 03, 2022

Co se stalo s jediným endemickým papouškem v Americe?

Před sto lety dnes naposledy vydechl poslední žijící zástupce celé rasy bytostí, což je ztráta, které si sotva všimli ti samí lidé, kteří to všechno způsobili

Papoušek karolínský (Conuropsis carolinensis), muzejní exemplář. (Kredit: Smithsonian Institution,… National Museum of Natural History, Department of Vertebrate Zoology, Division of Birds / CC BY-NC-SA 3.0)

Smithsonian Institution prostřednictvím licence Creative Commons

Krása a genialita uměleckého díla může být obnovena, i když je její první hmotné vyjádření zničeno; zaniklá harmonie může ještě znovu inspirovat skladatele; ale když už poslední jedinec z rodu živých bytostí nedýchá, musí uplynout další nebe a další země, než takový jedinec může být znovu.“

— Charles William „Will“ Beebe (29. července 1877 – 4. června 1962)

Před sto lety dnes v zoologické zahradě v Cincinnati uhynul v zajetí poslední papoušek karolínský, Conuropsis carolinensis, sameček jménem Inkas. Ačkoli se zdálo, že zemřel přirozenou smrtí, proslýchalo se, že Incas zemřel na zlomené srdce, protože jeho družka a stálá společnice po více než tři desetiletí, Lady Jane, zemřela jen několik měsíců předtím. Nikdo nepřežil, protože nikdy nebyly podniknuty žádné vážné kroky k chovu tohoto barevného a osobitého papouška v zajetí ani k jeho ochraně ve volné přírodě.

Ironií osudu byli Incas a Lady Jane přemístěni do stejného výběhu, v němž žila poslední holubice Martha, která uhynula o čtyři roky dříve. (Více o Marthě a osobních holubech se dočtete zde, zde, zde, zde, zde a zde.)

Papoušek karolínský byl středně velký, dlouhoocasý papoušek s převážně zeleným opeřením, někdy s výrazným modrým nádechem, žlutým krkem a tvářemi, červenou nebo oranžovou hlavou a světlým, rohově zbarveným zobákem. Byl to jediný druh papouška, který byl endemitem kontinentálních Spojených států a vyskytoval se severněji než kterýkoli jiný současný druh papouška.

Jsme si celkem jisti, že existovaly dva poddruhy (západní poddruh, C. c. ludovicianus, byl stěhovavý, zatímco známější východní poddruh, C. c. carolinensis, byl usedlý), což se poznalo podle rozdílné velikosti těla a barvy opeření. Geografické areály těchto dvou poddruhů byly odděleny Apalačským pohořím a překrývaly se jen na velmi malém území (ref; obr. 1).

Papoušci karolínští se kdysi vyskytovali v nížinných listnatých lesích a na okrajích lesů jihovýchodní a jižní střední části Spojených států a často se vyskytovali na stanovištích rákosin nebo v jejich blízkosti. Ačkoli téměř vymizel, byl canebreak důležitým bažinatým a říčním ekosystémem, v němž dominovala rákosina obrovská (Arundinaria gigantea), která je jediným druhem bambusu původním v Severní Americe. Třtina říční je dnes ohroženým druhem, stejně jako ptáci, motýli a další druhy, které jsou na ní závislé, ale tato rostlina byla kdysi rozšířená v zalesněných říčních údolích jihovýchodní části Spojených států, její areál sahal až na západ do Oklahomy a Texasu a na sever do Marylandu.

Když evropští osadníci obsadili území, z něhož se později staly Spojené státy, rychle zničili domov papoušků karolínských – jedinečná stanoviště rákosin a rozsáhlé východní listnaté lesy – a uvolnili místo farmám a městům. Přizpůsobiví papoušci se však nenechali snadno porazit: rozšířili své zvyky a chutě o pěstované ovoce, kukuřici a další obiloviny – což jim rychle vyneslo trvalou nevraživost rozhořčených farmářů, kteří je neúnavně lovili a stříleli jako škůdce. Vysoce společenští a družní papoušci karolínští si toto hromadné vybíjení ještě usnadňovali tím, že se kolem svých zraněných a umírajících druhů shromažďovali do hejn čítajících stovky kusů.

„Celé hejno se opakovaně prohnalo kolem svých ležících druhů a opět se usadilo na nízkém stromě ve vzdálenosti dvaceti metrů od místa, kde jsem stál,“ napsal Alexander Wilson, takzvaný přírodovědec, o svém vlastním střeleckém řádění v roce 1808, kdy zmasakroval velké hejno těchto papoušků. „Při každém dalším výstřelu jich sice padaly spršky, ale zdálo se, že náklonnost přeživších spíše vzrůstá.“

Naneštěstí si jen málo farmářů a přírodovědců ve svém spěchu vyhubit původní divokou zvěř a nahradit ji domestikovanými hospodářskými zvířaty a plodinami uvědomilo, že papoušci karolínští jsou pro ně prospěšní, protože papoušci mají obzvláště rádi semena kokrhele. Kohoutek, Xanthium strumarium, je široce rozšířená rostlina, která obsahuje jedovatý glukosid, který je toxický zejména pro játra. Papoušci karolínští byli jediným známým druhem, který tuto rostlinu nebo její semena konzumoval, aniž by trpěl nějakými škodlivými účinky. Mohly však být schopny přenést tyto toxické účinky na zvířata, která je zabila a snědla: Jiný raný přírodovědec, malíř John James Audubon, si všiml, že po konzumaci papoušků karolínských umíraly domácí kočky. (Audubon také poznamenal, že tito papoušci byli „snesitelnou potravou“, což vyvolává otázku: jak je možné, že lidé mohli tyto papoušky jíst, ale kočky ne?)

I když farmáři tyto papoušky decimovali jako škůdce, byli také zabíjeni pro zábavu (podobně jako holub pasažér) a proto, aby jejich barevná těla a peří mohla zdobit dámské klobouky jako obscénní módní prohlášení. Ještě větší tlak na snižující se populace tohoto druhu způsobili evropští osadníci, kteří dovezli domestikované včely medonosné – další invazní cizí druh – a ty pak soupeřily s papoušky karolínskými o jejich vlastní hnízdní dutiny.

Podle Paula Bartsche, zoologa ze Smithsonova institutu, který ručně krmil mládě papouška karolínského, byli papoušci karolínští živí a okouzlující domácí mazlíčci. Více než domácím mazlíčkem se tento papoušek stal váženým členem jeho domácnosti jménem „Doodles“. Doodles byl darem od ornitologa Roberta Ridgwaye, který v zajetí odchoval několik papoušků karolínských.

I přes snadnost chovu tohoto druhu v zajetí a při dobrém vědomí jeho rychle se hroutící volně žijící populace nevyvíjeli soukromí aviatikové ani zoologické zahrady žádné vážnější úsilí o chov papoušků karolínských v zajetí a případné zachování druhu pro budoucnost.

Snad znechuceni ohromností toho, co způsobili, nebo snad rozptýleni lovem a zabíjením nebezpečnější zvěře – svých spoluobčanů ve Velké válce – rozzlobení farmáři zřejmě přišli k rozumu nebo je jejich krvavý sport omrzel poté, co byl papoušek karolínský omezen na území, které se zdálo být „dobrým prostředím“ ve střední Floridě. Po roce 1860 byli papoušci mimo Floridu spatřeni jen zřídka, ale ani tehdy si tito ptáci nemohli od pronásledování lidmi odpočinout – poslední známý volně žijící papoušek byl zastřelen v roce 1904 v okrese Okeechobee na Floridě. Milovaný společník doktora Bartsche, Doodles, který byl v té době považován za jednoho z posledních žijících zástupců svého druhu, uhynul v roce 1914, několik let před Inkou a Lady Jane. Ve 20. letech 20. století byl druh považován za vyhynulý poté, co uplynulo několik desetiletí bez potvrzených pozorování. Jako při každém vymírání však kolovaly šeptané zvěsti, že se hejnům těchto papoušků nějakým způsobem podařilo přežít v nejhlubších a nejtemnějších floridských bažinách, ale zhruba po padesáti letech i tyto zvěsti odezněly.

Co nakonec papouška karolínského posunulo za hranici vyhynutí? Bylo to masivní ničení životního prostředí? Bezuzdný odstřel? Zřejmě skromný obchod s domácími mazlíčky?“

„Podle našeho soudu je nemoc hrozbou, která se zdá být nejvíce v souladu s dostupnými informacemi o konečném vymizení druhu v centrální Floridě, i když dřívější úbytek v regionu byl pravděpodobně částečně způsoben jinými stresy, jako je odstřel a odchyt pro obchod s domácími mazlíčky,“ napsali Noel Snyder a Keith Russell (pozn. red.). Ani oni ve své zprávě neupřesnili, o jakou konkrétní nemoc drůbeže mohlo jít.

Jiní odborníci se domnívají, že nemoc v kombinaci s konkurencí s uprchlými včelami medonosnými o hnízdní dutiny byla konečnou příčinou vyhynutí papouška karolínského.

Bez ohledu na to, co bylo posledním hřebíčkem do rakve papouška karolínského, přišla Severní Amerika po příchodu evropských osadníků o svůj jediný endemický druh papouška a tento úbytek byl pravděpodobně způsoben kombinací několika faktorů, zejména velkoplošným ničením biotopů a neúprosným pronásledováním.

Zdroje:

Kevin R. Burgio, Colin J. Carlson a Morgan W. Tingley (2017). Lazarova ekologie: Ecology and Evolution, 7:5467-5475 | doi:10.1002/ece3.3135

Paul Bartsch (1906): Recovering the distribution and migratory patterns of the extinct Carolina parakeet. A Pet Carolina Paroquet, Atlantic Naturalist

GrrlScientist (2012). Extinct Carolina Parakeet gives glimpse into evolution of American parrots, The Guardian.

Co se stalo s jediným americkým endemickým papouškem? | @GrrlScientist

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Back to Top