Thursday Feb 03, 2022

Otec, Syn a Duch svatý

Nedávno se mě jeden bratr na našem shromáždění zeptal: „Co si myslíš o Matoušově evangeliu 28,19?“

„Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Nelíbilo se mu to, protože je to trinitární. Chápal jsem, z čeho vychází. Míval jsem podobné pocity. Dokázal jsem si to vysvětlit, ale nedokázal jsem vysvětlit, proč to Ježíš řekl právě takhle. Věřím, že teď už tomu rozumím lépe a chci se o to s vámi podělit. Chci, abyste se cítili velmi jistí v tom, co tento verš skutečně znamená. Chci, abyste pocítili dopad těchto slov. Chci, abyste si je přivlastnili.

Před mnoha lety jsem hovořil se studentem semináře, který byl vyznavačem oddaného katolicismu. Absolvovali jsme spolu mnoho hodin a hovořili jsme o Bohu. Zmínil jsem se jí, že christadelfiáni nevěří v Trojici. Odpověděla: „Takže vy nevěříte v Otce, Syna a Ducha svatého“? Odmlčel jsem se: „No, ne, my věříme v Otce, Syna a Ducha svatého. Trojice, jak ji definují vyznání víry pozdější církve, není z Bible. Říkají, že Otec, Syn a Duch svatý jsou spolu-rovní, spolu-věční a kon-substanciální, to znamená stejné podstaty. To je to, co je pro pravou víru destruktivní.“ Odpověděla: „Aha, no, tomu také nevěřím.“ „To je pravda. Přesto zůstala katoličkou.

Tato zkušenost mě přiměla uvědomit si, že než začnu s někým diskutovat, musím si definovat své pojmy. Mnozí vyznávají, že věří v Trojici, ale pro ně se jedná pouze o existenci Otce, Syna a Ducha svatého.

To mě také přimělo zamyslet se nad tím, jak jsem jako christadelfián chápal Matouše 28,19? Jestliže jsem byl pokřtěn v toto jméno, pak mu musím rozumět lépe. Projdeme si několik veršů, ve kterých je Otec, Syn a Duch svatý. Matouš 28,19 není v žádném případě ojedinělý. Jakmile si ho uvědomíte, začnete ho vidět na všech stránkách Písma. Nakonec nás to přivede právě k tomuto pamětnímu stolu. Všichni si musíme uvědomit a zakusit Boží povolání, víru a poslušnost v jeho Syna a posvěcení Duchem.

Bůh Otec

Začněme nejprve v Ef 4,4-6,

„Je jedno tělo a jeden Duch, jako jste povoláni v jedné naději svého povolání; jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny a ve všech.“

Vidíte zde ty tři? Verš, 4 „jeden Duch“, verš 5 „jeden Pán“, to je Ježíš Kristus, a pak ve verši 6 „jeden Bůh a Otec“. Jsou soustředěny kolem „jednoho křtu“ ve verši 4.

Nejprve si všimneme, že Otec je ten, kdo je Bůh, a je nejvyšší. Všechno začíná u něj. Je to on, kdo poslal svého Syna, abychom v něj byli pokřtěni. Proto jsme spojeni v jednom Duchu a v jednom těle. Tím Duchem je Boží a Kristova mysl, která prostupuje naše myšlení, protože vychází z Božího slova a spojuje nás dohromady. Proto ve 3. verši říká, že se musíme „snažit zachovávat jednotu Ducha ve svazcích pokoje“.

Je to důležitá pasáž. Zdůrazňuje, že existuje jedna víra. V ní je tato trojice.

Ještě jedna je v 1. listu Petrově 1,2. V ní je tato trojice. Pro mě je to verš, který to vysvětluje nejlépe:

„Vyvolení podle prozřetelnosti Boha Otce, skrze posvěcení Duchem, k poslušnosti a pokropení krví Ježíše Krista.“

Tady jsou uvedeny všechny tři a co každá z nich obnáší. Začněme „předzvěděním Boha Otce“. Tady to všechno začíná. Bůh Otec je podněcovatelem, který používá svého Ducha a svého Syna, aby uskutečnil svůj plán. Boží prozřetelnost je víc než jen jeho schopnost předvídat budoucnost, ale jeho schopnost uskutečnit svůj vytoužený cíl. Naplánoval, že jeho Syn přijde, a také naplánoval, že skupina lidí najde v jeho Synu spásu. Je třeba pokorně uznat velký Boží plán, v němž hrajeme tak malou roli.

Není zajímavé, že Petr ve 3. verši následuje tím, že mluví o křtu, tedy o „znovuzrození“. Pro mě je nejpalčivějším bodem tohoto verše to, že naše znovuzrození vlastně nebylo žádnou naší zásluhou. Tento verš naznačuje, že na našem duchovním zrození jsme měli stejnou zásluhu jako na našem přirozeném zrození. To vyplývá spolu s Jakubem v 1,13,

„Ze své vlastní vůle nás zplodil slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho stvoření.“

A Jan 1,12-13,

„Ale těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími syny, totiž těm, kdo věří v jeho jméno: {13}. Kteří se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle člověka, nýbrž z Boha.“

Ano, máme svobodnou vůli a musíme s bázní a chvěním pracovat na svém spasení, přesto si musíme především uvědomit, že je to Bůh, kdo v nás působí, aby chtěl i činil ze své dobré vůle. Je nesprávné říkat: „Tak jsem přišel k pravdě“ nebo „Tento člověk mě naučil pravdě“. Měli bychom spíše říkat: „Takto mě Bůh přivedl k pravdě.“ To je pravda. Jsme totiž spaseni díky Božímu předzvědění, jeho povolání a jeho učení z milosti. To je ponižující, ale je to také velký důvod k radosti, že si nás Bůh v Kristu vyvolil a dal nám živou naději.“

Duch

Petr v 1Pt 1,2 klade na další místo posvěcení Duchem. Pavel srovnává Petrovy myšlenky ve 2. Tes. 2,13-14,

„Jsme však povinni stále děkovat Bohu za vás, bratři milovaní Pánem, protože vás Bůh od počátku vyvolil ke spasení skrze posvěcení Duchem a víru v pravdu, k čemuž vás povolal naším evangeliem, abyste dosáhli slávy našeho Pána Ježíše Krista.“

Tady je naše „trojice“ opět zvýrazněna Božím vyvolením a posvěcením Duchem. Být „posvěcen“ znamená být učiněn svatým, očištěným, očištěným nebo obmytým. Pavel to v 1. Kor 6,11 vyjadřuje takto:

„A takoví byli někteří z vás, ale jste obmyti, ale jste posvěceni, ale jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše a Duchem našeho Boha.“

Je to Duch, který očišťuje. Jde o proces proměny mysli, od myšlení těla k myšlení Ducha. Víme, jak tento proces probíhá, neboť Ježíš to v Janově evangeliu 17,17 vyjadřuje jednoduše: „Posvěť je svou pravdou, tvé slovo je pravda.“

Duch je slovo, je to Boží pravda. Není to jen vytištěné slovo na stránce, ale živá působící síla. Má moc měnit životy. Může převrátit celý pohled člověka na svět. Je to dramatické, když se to stane, ale také víme, že je to celoživotní proces.

Tady je další v Ef 1,11-13, abychom to zdůraznili.

“ získali jsme dědictví, když jsme byli předurčeni podle záměru toho, který všechno koná podle rady své vůle: Abychom byli k chvále jeho slávy, kteří jsme první uvěřili v Krista. V něhož jste i vy doufali, když jste slyšeli slovo pravdy, evangelium o své spáse; v něhož jste také, když jste uvěřili, byli zapečetěni tím svatým Duchem zaslíbení.“

„Duch svatý“ zde neznamená zázračné dary. Je zde spojen s vírou ve „slovo pravdy“. Je to něco, co máme. Bůh nám tohoto Ducha dal. Je to něco, za co se apoštol Pavel modlil za všechny věřící ve verši 17,

„Aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení v jeho poznání.“

Tento „duch“ je schopnost vidět velké a podivuhodné věci z Božího zákona. Je to ta radost, kterou pociťuješ, když je ti zjeveno slovo. Jsou to chvíle, kdy jen tak sedíš a žasneš nad Boží milostí a dobrotou, kterou ti Bůh jako hříšníkovi prokázal. Jsou to chvíle, kdy vás toto poznání ohromí a vy se rozpláčete. To je Boží moc v našich srdcích, neboť jak říká Pavel v Gal 4,6: „Protože jste synové, poslal Bůh do vašich srdcí Ducha svého Syna a voláte: Abba, Otče.“

Nyní se musíme, bratři a sestry, snažit, aby Duch jeho Syna nepřicházel v záchvěvech a výronech, ale aby v nás přebýval nebo zůstával. Duch v nás je Kristova mysl, která má prostupovat všemi aspekty života. K čemu směřují naše myšlenky? Myslíme v práci nebo ve škole na věci Božího slova? Když vaříme. Při řízení auta. Když se doma staráme o děti. Ve sprše. Je Božím zákonem naše celodenní meditace? (Ž 119,97). Jak často myslíte na věci Božího království a přejete si, aby tu bylo? Odpovězte si na tyto otázky a poznáte, zda máte mysl Ducha.

Můžeme se také zkoušet podle toho, jak reagujeme na hřích? Jsou věci tohoto světa jako nehty na tabuli? Vyvolávají titulky násilí strach nebo smutek? Naše náklonnosti jsou znamením Ducha, který v nás přebývá.

Přečtěte si se mnou Řím 8,9-11,

„Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás přebývá Duch Boží. Nemá-li pak někdo Ducha Kristova, není jeho. A je-li Kristus ve vás, tělo je mrtvé pro hřích, ale Duch je život pro spravedlnost. Jestliže však ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá.“

Tady se to všechno zamotává. Zde můžeme vidět význam Otce, Syna a Ducha v jednom. Na jednom místě je to Duch Boží a na jiném Duch Kristův. Oba v nás přebývají, protože jsou jedno. Ne v přirozenosti nebo rovnosti, ale v mysli a záměru. Právě tento duch či mysl nás činí jedním s Otcem a Synem.

Je to typ myšlení, který nás skutečně sjednocuje, bratři a sestry. Je to duch, který spojuje církev. To je důvod, proč jsme pokřtěni v jednoho ducha. Pavel říká v 1. Kor 12,13,

„Vždyť v jednom Duchu jsme byli všichni pokřtěni v jedno tělo – Židé nebo Řekové, otroci nebo svobodní – a všichni jsme byli napojeni jedním Duchem“.

Je tedy velmi vhodné, abychom byli pokřtěni ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Duch je lepidlo, které to všechno drží pohromadě a činí nás jedním.

Pán Ježíš Kristus

Jestliže je Duch lepidlem, pak Ježíš Kristus je katalyzátorem. Z 1Pt 1,2 jsme viděli Boží „předzvědění“ a „posvěcení“ Duchem. Nyní se dostáváme k „poslušnosti a pokropení krví“ Ježíše Krista. Je pro nás o něco snazší pochopit, že jsme pokřtěni v Syna. Ježíš je naším příkladem a křest je naší ochotou se s ním spojit. Chceme být poslušní jako on. Chceme se obětovat jako on.

S tímto vědomím se podívejme do listu Židům 9,13-14 a opět hledejme tuto trojici.

„Neboť jestliže krev býků a kozlů a popel jalovice kropící nečisté posvěcuje (hagiazō) k očištění těla, čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha obětoval sám sebe bez poskvrny (amōmos) Bohu, očistí (katharizō) vaše svědomí od mrtvých skutků, aby sloužil živému Bohu?“

Je to víra v jeho krev, v jeho život, která nás má pohánět. Ježíš Kristus přemohl tělo Duchem, a tak i my jsme očištěni stejným Duchem, stejným způsobem myšlení. Bez životní krve Pána Ježíše Krista bychom neměli žádný prostředek ospravedlnění. Právě jeho krví nás přivedl blíž k Bohu, do jeho přítomnosti.

Pavel to vyzdvihuje v Ef 2,13,

„Nyní však v Kristu Ježíši vy, kteří jste někdy byli daleko, jste se stali blízkými skrze krev Kristovu.“

To je prostředek našeho smíření s Bohem. On je náš pokoj. Proto se v 18. verši píše,

„Vždyť skrze něj máme oba v jednom Duchu přístup k Otci.“

Zde jsou opět rozdílné aspekty Otce, Syna a Ducha svatého. Bůh chce, abychom mu byli nablízku, ale nemůžeme se k němu přiblížit, pokud nemáme toho správného Ducha. Právě skrze Kristovu oběť a víru v jeho krev můžeme dosvědčit Boží spravedlnost a mít tento přístup k odpuštění hříchů a být smířeni s Bohem.

Závěr

Vraťme se nyní k Matoušovi 28,19 a přečtěme si to znovu:

„Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Doufám, že tento verš pro vás nyní znamená mnohem více. Chci, aby vás ohromil. Chci, abyste si ho přivlastnili. Neměli byste se při křtu stydět za to, že tato slova slyšíte. Jsou to nádherná mocná slova, která se opakují v tolika verších Písma.

Z 1. Petrova 1,2 jsme viděli, jak důležitá je Boží předzvěst. On je ten, kdo učinil povolání. Vše se děje z jeho milosti. Syn a Duch nás s ním usmiřují. Duch, slovo pravdy, nás posvěcuje. Očišťuje naše srdce a prostupuje naše myšlení. Právě skrze Kristovu smrt můžeme vidět její vrcholný příklad. Skrze víru v jeho krev nám může být odpuštěno a můžeme žít život v poslušnosti Bohu.

Nyní přicházíme v jednom Duchu, abychom se podíleli na znameních. To je společenství, které spolu máme. Myslel jsem, že by bylo vhodné skončit ještě jedním veršem, ještě jedním místem, kde jsou Otec, Syn a Duch svatý zmíněni. Je to 2. Kor 13,14

„Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Ducha svatého ať je s vámi všemi. Amen.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Back to Top